zpět na výpis    domů » makroekonomie » Centrální banka a nástroje monetární politiky

Centrální banka a nástroje monetární politiky

Publikováno: 9.11.2017

Centrální banka a nástroje monetární politiky

Centrální banka je vrcholnou měnovou autoritou v oblasti monetární politiky a dohledu nad činností obchodních bank. Monetární politika je v tržních ekonomikách součástí hospodářské politiky a slouží k zajištění ekonomického růstu, nízké nezaměstnanosti a cenové stability.

K dosažení výše uvedených cílů používá centrální banka tržní a regulační nástroje, které ovlivňují operativní kritéria v podobě bankovních rezerv a úrokové sazby na peněžním trhu s cílem ovlivnit nabídku peněz, dlouhodobé úrokové sazby a devizový kurz (zprostředkující cíle). Konečnými cíli monetární politiky jsou ekonomický růst, nízká nezaměstnanost a stabilní cenová hladina.

Nástroje a cíle monetární politiky

Od prvotního impulsu centrální banky až po dosažení konečných cílů vede dlouhá cesta, která se v ekonomické terminologii označuje jako transmisní mechanismus.

Transmisní mechanismus monetární ekonomiky je posloupnost vazeb v ekonomickém systému, která umožňuje, aby se změna v nástroji centrální banky promítla přes operativní a zprostředkující cíle až do konečného cíle.

Funkce centrální banky

Kromě monetární politiky a dohledu nad činností obchodních bank vykonává centrální banka následující funkce:

  • emisní funkce - centrální banka má monopol na vydáváni oběživa (mince a bankovky) do oběhu
  • banka bank - poskytuje půjčky obchodním bankám a přijímá od nich depozita
  • banka státu – centrální banka vede státní účty (např. účet státního rozpočtu)
  • spravuje devizové rezervy
  • zajišťuje mezibankovní platební styk
  • reprezentuje ekonomiku v mezinárodních měnových a finančních institucích
  • atd.

Monetizace deficitu státního rozpočtu

Jak bylo výše řečeno, centrální banka plní funkci banky státu. V případě, že vládní sektor dosahuje schodkového rozpočtu mohl by si k jeho krytí půjčit peníze od centrální banky emisí dluhopisů. Tím však dochází k bezdůvodnému růstu peněžní zásoby v ekonomice. V dlouhém období růst peněžní zásoby vede pouze k růstu cenové hladiny (inflaci).

Dlouhodobým konečným cílem monetární politiky je cenová stabilita, a proto je v řadě zemí tento způsob krytí deficitu státního rozpočtu zakázán.

Nástroje monetární politiky

Centrální banka má k dispozici tržní a regulační nástroje, které používá k dosažení svých konečných cílů. Patří mezi ně diskontní politika, operace na volném trhu, povinné minimální rezervy a devizové intervence.

Je třeba zdůraznit, že půjčky diskontní politiky, operace na volném trhu a devizové intervence mají bezprostřední vliv na bankovní rezervy u centrální banky (měnovou bázi). Zatímco změny krátkodobých úrokových sazeb májí spíše signální funkci pro obchodní banky při poskytování úvěrů domácnostem a firemnímu sektoru.

Diskontní politika

Jedná se klasický a nejstarší nástroj monetární politiky, který souvisí s úvěrovou činností. Jedná se o krátkodobé úvěry obchodním bankám, kterými centrální banka ovlivňuje měnovou bázi a krátkodobé úrokové míry. Diskontní politika zahrnuje diskontní úvěry, reeskontní úvěry a lombardní úvěry.

Pokud centrální banka poskytuje půjčky obchodním bankám dochází ke zvýšení jejich bankovních rezerv u centrální banky. Růst bankovních rezerv zvyšuje úvěrovou kapacitu bank v ekonomice a potenciálně zvyšuje peněžní zásobu.

Změna v nastavení úrokových sazeb u těchto úvěrů ovlivňuje poptávku obchodních bank po těchto úvěrech. Zvýšení úrokových sazeb je považováno za restriktivní monetární politiky a pokles za expanzivní monetární politiku.

Diskontní úvěr je základní krátkodobý úvěr poskytovaný obchodním bankám. Je úročen diskontní úrokovou sazbou, která je považována za nejnižší úrokovou sazbu z úvěrů v ekonomice. Poskytuje se bezproblémovým bankám k překlenutí krátkodobých výkyvů v jejich likviditě. Většinou u nich není vyžadováno zajištění.

Reeskonstní úvěr přestavuje odkup prvotřídních směnek centrální bankou od obchodních bank, které je odkoupily od svých klientů. Reeskontní úvěr je poskytován za reeskontní sazbu, která je vyšší než diskontní sazba.

Lombardní úvěr je úročen lombardní úrokovou sazbou, která je vyšší než diskontní a reeskontní sazba. Lombardní sazba je považována za nejvyšší úrokovou sazbu z krátkodobých úvěrů. U tohoto typu úvěru je vyžadováno zajištění cennými papíry v podobě směnek a dluhopisů. Úvěr je poskytován obchodním bankám s vážnějšími problémy s likviditou. Jedná se v podstatě o nouzový úvěr.

Operace na volném trhu

Operace na volném trhu představují bezhotovostní nákupy a prodeje státních cenných papírů. Jedná se především o státní pokladniční poukázky popř. pokladniční poukázky centrální banky. V rámci operací na volném trhu se rozlišují standardní nákupy a prodeje cenných papírů (CP) a repo operace.

Nákupem cenných papírů centrální banka zvyšuje bankovní rezervy (měnovou bázi) a následně peněžní zásobu. Při dané poptávce po penězích dochází k poklesu úrokové sazby a stimulaci výdajů citlivých na úrokovou sazbu, kterými jsou firemní investice a spotřeba statků dlouhodobého užití. Pokles domácí úrokové sazby pod světovou úrokovou sazbu způsobí odliv zahraničního kapitálu a oslabení devizového kurzu domácí měny. Růst čistého exportu, firemních investic a spotřeby domácností zvyšuje agregátní poptávku a následně reálné HDP. V dlouhém období se však všechny reálné veličiny vrací do původní úrovně a roste cenová hladina (míra inflace). Prodej státních cenných papírů má opačné účinky na ekonomiku.

Standardní nákupy a prodeje CP mají nevratný charakter a mají tedy dlouhodobý účinek.

Prosté repo operace představují obchody, kdy centrální banka prodává cenné papíry obchodním bankám s pozdějším zpětným odkupem. Tyto operace dočasně snižují měnovou bázi.

Reverzní repo operace představují obchody, kdy centrální banky nakupuje cenné papíry od obchodních bank s pozdějším zpětným prodejem. Tyto operace dočasně zvyšují měnovou bázi.

Povinné minimální rezervy

Obchodní banky mají povinnost držet určité procento vkladů od svých klientů na rezervním účtu u centrální banky. To znamená, že část vkladů nemohou banky použít na půjčky a nákupy cenných papírů. Míra PMR má přímý dopad na peněžní multiplikátory, které vyjadřují, o kolik se změní peněžní zásoba při změně měnové báze o 1 peněžní jednotku.

Centrální banka kontroluje míru povinných minimálních rezerv. Snížení míry PMR vede k růstu měnové báze, peněžního multiplikátoru a peněžní zásoby. Při nezměněné poptávce po penězích dochází k poklesu úrokové sazby a stimulaci výdajů citlivých na úrokovou sazbu. Zvýšení míry PMR má opačný účinek.

Devizové intervence

Devizové intervence provádí centrální banka s cílem ovlivnit devizový kurs domácí měny ve vztahu k zahraniční měně. Důvodem může být stabilizace volatilního kursového vývoje nebo odklonění kurzového vývoje od cíle monetární politiky. Devizové intervence se mohou provádět přímým a nepřímým způsobem.

Nepřímé devizové intervence spočívají ve vlivu změn domácích úrokových sazeb na kurs domácí měny. Růst úrokové sazby láká zahraniční kapitál. Čistý příliv zahraničního kapitálu zvyšuje devizovou nabídku a poptávku po domácí měně. Výsledkem je zhodnocení kursu domácí měny a zhoršení podmínek pro domácí vývozce. Pokles úrokové sazby má opačné účinky.

Přímé devizové intervence spočívají v přímém ovlivňování devizové poptávky a devizové nabídky prostřednictvím nákupů a prodejů zahraniční měny s dopadem na změnu devizových rezerv. Pokud centrální banka intervenuje na devizovém trhu s cílem znehodnotit kurs domácí měny vůči zahraniční měně, tak prodává domácí měnu a nakupuje zahraniční měnu. Dochází k růstu devizových rezerv. Opačným způsobem postupuje centrální banka v případě intervence s cílem zhodnotit kurs domácí měny vůči zahraniční měně.

Vedlejším účinkem přímých devizových intervencí je vliv na měnovou bázi a také krátkodobé úrokové míry. Nežádoucí dopady na měnovou bázi může centrální banka sterilizovat prodejem nebo nákupem cenných papírů.

Chcete vědět o každém novém článku? Dejte Like Financím v praxi na sociálních sítích a zůstaňte ve spojení.

Google+

Sdílejte článek na sociálních sítích

Seznam použité literatury
  • DURČÁKOVÁ, J., MANDEL, M.: Mezinárodní finance. Management Press 2007, Praha. Třetí rozšířené a doplněné vydání, 487 stran. ISBN 978-80-7261-170-6
  • HOLMAN, R.: Markoekonomie. Středně pokročilý kurz. C. H. Beck 2010, Praha. Druhé vydání, 424 stran. ISBN 978-80-7179-861-3
  • LIŠKA, V., a kol.: Makroekonomie. Professional publishing 2002, Praha. První vydání, 554 stran. ISBN 80-86419-27-4
  • REJNUŠ, O.: Peněžní ekonomie (Finanční trhy). Vysoké účetní technické v Brně. Fakulta podnikatelská 2008, Brno. Vydání čtvrté aktualizované, 352 stran. ISBN 978-80-214-3703-6
  • REVENDA, Z., MANDEL, M., KODERA, J., MUSÍLEK, P., DVOŘÁK, P., BRADA, J.: Peněžní ekonomie a bankovnictví. Management Press 2004, Praha. Třetí vydání, 634 stran. ISBN 80-7261-031-7
  • RUSMICHOVA, L., SOUKUP, J. a kol.: Makroekonomie. MELANDRIUM 2002, Praha. Páté vydání, 167 stran. ISBN 80-86175-24-3
  • SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D.: Ekonomie. Nakladatelství Svoboda 1995, Praha. Druhé vydání, 1011 stran. ISBN 80-205-0494-X
Nahoru